Historie

První pokusy s difrakcí světla provedl a popsal jezuita P. Francesco Maria Simaldi (*1618 v Boloni, +1663). Pracoval jako učitel matematiky na jezuitské koleji v Boloni. Jeho dílo vyšlo až posmrtně pod titulem "Physicomathesis de lumine colaibus et iride, aliisque annecis libri II.", v roce 1665. On rovněž zavedl pojem difrakce.

Své pokusy prováděl tak, že do zatemněné místnosti nechal malým otvorem vcházet sluneční světlo, tak že se mu na stěně objevil světelný kruh. Když do světelného kužele postavil malé těleso, objevil se na stěně jeho stín, který byl však větší než geometrická projekce tělesa. Stín nebyl rovněž ostrý, kolem jeho hranic bylo vidět několik barevných proužků.Také uvnitř stínu se ukazovaly jemné použky.

Další pokusy konali např. Hooke, Newton a hlavně pak Young jež se jako první pokusil tento jev vysvětlit pomocí interference. Vnější proužky vysvětloval interferencí světla přímého a světla, jež se odrazilo od hran předmětu. Podobně i proužky uvnitř stínu- toto vysvětlení pro vnitřní kroužky však nebylo přesné.

Fresnel se snažil toto osvětlit úpravou hran, přičemž zjistil, že úprava nemá žádný vliv na kroužky, jež se objevovali na stěně. Fresnel posléze vytvořil štěrbinu ze dvou ocelových desek. Na stěně pak viděl místo kroužků světelné pruhy, později nazvané difrakční proužky . Fresnel tento jev vysvětlil vzájemnou interferencí sekundárních vln šířících se od míst, kde půvoní vlna naráží na malé těleso nebo úzkou štěrbinu. Problém difrakce tedy řešil popocí spojení Huygensova principu a intererence světla.

Malá galerie

Zpět